Hrdina a válečník

zdroj ilustrace: http://www.metmuseum.org/

Vítězit s pokorou. Prohrávat se ctí.

Ilustrace zdroj: http://www.bykathleenkeating.com/work16.htm
Vítězit s pokorou. Prohrávat se ctí.
Víťezství, ten cíl lidstva. Totální vítězství nad vším, nad všemi, a to na věky věků. Celé dějiny jsou protkány snahou o vítězství. Podíváme-li se do přírody i tam se dnes a denně bojuje o přežití, to je o vítězství. Taky je tam snaha o to, aby to bylo na věky věků. Nikdo to tam neříká (pokud to není to Slovo boží, které všechno řídí). Prostě se den, co den bojuje o potravu, prostor, výhodu, kterou jsme získali teprve včera.
Život je tedy boj o přežití.
Je tedy plný vítězství. Malých i velkých. Proher malých i velkých. O velkých i malých vítězstvích se mluví. Malých i velkých prohrách se mlčí. Děláme, že tam nejsou oběti, bolest, strach a zoufalství. Těch poražených.
Dějiny píší vítězové.
Ne poražení. To by historie i historie Země vypadala jinak. Byla by plná hrůzy, obav, strachu a úzkosti. Historie Světa je historií vítězů. Přírodní druhy jsou toho důkazem. Jednou jsi dole, jindy nahoře. Vše se vyvíjí a ve chvíli, kdy vy jste na vrcholu, populační expoleze někde jinde - a nemusí to být daleko -někdo sílí a roste. Často se živí něčím, o co vy ani nestojíte, ale jednoho dne se ukáže a bitva musí přijít. Je to pro nás cizinec. Nic o něm nevíme, on o nás všechno. Celá léta se krčil, schovával tak, aby přežil a dneska? Je tu - silný, odhodlaný a připravený. My vymíráme a on? Už někde - ne moc daleko - se někdo krčí v křoví a číhá na svoji jedinečnou příležitost.
Moudrý vítězí s pokorou.
Ví, jak vítězství dosáhl. Ví, jaká byla jeho cena. Ví, co je to bolest prohry. Ví, jaká je cena obětí. Proto dělá vše, co je v jeho silách, aby nemusel bojovat. Mistři tomu říkají: "Vítězství bez boje". Nikdy nejde vrátit život někomu, komu jsme ho vzali. Nejde vymazat bolest z těla, kterému jsme ublížili. Nejde zapomenout, když jsme někoho v boji ztratili. I když samurajové používali pojem: "Dobrá smrt". Myšleno smrt v boji, ne v posteli, kde nás porazí něco tak malého, zě s tím ani nemůžeme bojovat...
Nikdo nevítězí donekonečna.
Jednou musíme i prohrát. Najde se někdo, kdo bude rychlejší, silnější, moudřejší, mladší, lstivější, kdo nám naše vítězství vezme. Nebo možná se takový nikdy nenarodí. Ale určitě mi jednou zemřeme. A s námi i naše "nekonečné vítězství".
Prohrát, je přirozené. Je součástí výhry někoho jiného. Prohrát je schopnost udělat, co je třeba, ve správnou chvíli. Obklopit se těmi nejlepšími. Spojit se navzájem společným cílem, vybavit se vším potřebným. Dobře bitvu načasovat. A ani to není zárukou vítězství. Můžeme prohrát. Když prohrát, tak...
Prohrát se ctí.
Bojovat jako lev, máme-li na to zdroje, bojovat jako liška, lstivě a účinně, tiše. Být jako gepard, když je soupeř pomalý. Být jako mrak, ve kterém se soupeř ztratí. Mít srdce na pravém místě, nejen na dlani. Udělat vše, co je v našich silách. Nic nedat zadarmo. Pokud jsme dokázali včas ustoupit (udělat z nevýhody výhodu, zachránit zdroje pro lepší načasování), neměli bychom bezhlavě utíkat a umírat zásahem do zad.
Jsou ještě mezi námi válečníci tohoto typu?
Jak myslí vojevůdci?
Je jejich myšlení přínosem pro naši dobu?
Máme je uctívat nebo proklínat?
Máme vůbec něco dělat?
Máme počkat až to někdo udělá za nás?
Co máme dělat?
Vzít osud do vlastních rukou.
Převzít odpovědnost za svoji budoucnost.
Nechoulit se v koutě, začít konat.
Tak o tom je tento Blog: Vítězit s pokorou. Prohrávat se ctí.